Carlisle Cullen- Nový život- Statečný žije dál

24. července 2010 v 14:52 | Bree T. |  Moje tvorba

Carlisleův příběh- od jeho proměny až po svatbu s Esmé... snad se bude líbit :) prosím Váš názor.


"Neuteče nám!" Vykřikl jeden z nejagresivnějších upírů a běžel za blonďákem, který pochopil, že na desetičlenou partu upírů sám nestačí a snažil se utéct. Bylo to však zbytečné a Carlisle již za pár vteřin pocítil nevydržitelnou bolest, když se mu tesáky zabodly do krku. Omdlel. Jen zdánlivě slyšel hlasy upírů.
"Je mrtvý?" Zeptal se jeden.
"Jestli ne, tak ho pak stejně ostatní zabijou. Novorození nepřežijou, pokud nemají výcvik." Odpověděl druhý upír.
Potom hlasy utichly, upíři odešli a nechali krvácejícího Carlislea ležet na zemi u staré stodoly. Blonďák se probral z mdlob za několik minut. Věděl, že jestli zůstane jen tak ležet, moc mu to nepomůže. Doplazil se ke stodole, vrata byla pootevřená. Vsoukal se dovnitř a zahrabal se do hnijících brambor. Pocítil ukrutnou bolest hlavy a křeče, které mu jako oheň pohltily celé tělo. Přál si, aby to již skončilo, bolest byla nevydržitelná, ale ještě to nic nebylo. Bolest i křeče se stupňovaly.
"Ach bože, pomozte mi někdo, pomoc!" Křičel Carlisle, ale nikdo ho neslyšel. Stodola byla zchátralá, nářadí zrezivělé. Již léta v okolí této stodoly nikdo nebyl, upíři si na lov vybrali opravdu odlehlé místo. Carlisle ani nemohl moc křičet, musel velmi málo otevírat ústa, aby mu je nezacpaly brambory, do kterých se schoval, takže byly všude kolem něj. Carlisleovi vytryskly slzy. Bylo to poprvé od smrti jeho matky, co plakal. Ale ta bolest byla tak nesnesitelná, že plakat musel. K slzám možná přispěl i prach zestodoly, který mu napadal do očí. Z pachu zatuchliny se Carlisleovi dělalo špatně od žaludku a několikrát za sebou se vyzvracel. K tomu všemu křeče neustávaly, stejně jako nešly zastavit slzy, které mladíkovi tekly po tvářích. Ztratil pojem o čase. Nevěděl, jak dlouho tam ležel, svíjel se v křečích, plakal a zvracel… byl si však jist, že to již trvá několik dní. Náhle byla změna. Křeče ustávaly, bolest již Carlisle necítil. Odházel brambory a postavil se. Studoval na lékařské fakultě a věděl tedy, že pokud se několik dní lidé svíjí v křečích, nebo nehnutě leží, když se poté zvednou, neobejde se to bez bolesti kloubů a svalů. Proto ho udivilo, když nic necítil. Ne, že by z toho byl smutný, byl naopak rád, že už má od bolesti pokoj, poslední tři dny ho pěkně potrápila, ale udivovalo ho to. Bylo to proti všem zásadám lékařství, což bylo zcela nemožné. Ale proč si s tím lámat hlavu? Carlisle se chytil za krk, jakoby se chtěl uškrtit. Rozpoutal se mu v krku oheň, takovou měl náhle Carlisle žízeň. Snažil se žízeň ignorovat a přemýšlel, co se to s ním vlastně stalo.
Když jeho otec zemřel, Carlisle se ho rozhodl pomstít a vydal se zabít upíry, co zabili jeho otce… ti ho však zahnali k jezeru a jeden ho kousl… Carlisleovi blýsklo v hlavě. Je tedy upír?
"Ne, nemůžu být upír! Nechci být upír, nemůžu! Ne!" Carlisle začal panikařit, vzal do ruky zrezivělé vidle, že se nimi probodne, ale neuvědomil si svoji upíří sílu a dřevěná rukojeť se mu rozdrtila v rukou na třísky. Vidlice spadla na zem. Carlisle jí vzal, nyní již opatrněji, a namířil si ji tak, že by mu probodla srdce, i průdůšnici. Rychlostí blesku vidlicí střelil proti sobě, ale ta se zlomila, když narazila na kamenou hruď upíra. Carlisle se rozběhl ze stodoly, poté následoval další údiv. Neuběhly ani dvě vteřiny, než vyběhl ze stodoly a doběhl až k jezeru. Bavilo ho takhle blbnout, zároveň byl však sám sebou znechucen, jelikož věděl, čím se upíři živí- lidskou krví. Skočil do jezera se záměrem utopit se, ale mít vodu v plicích byl tak hrozný pocit, že se raději vynořil a vodu vykašlal, aby mohl dál dýchat. Přemýšlel, jestli má vůbec dostatek odvahy na to, aby se zabil… Věděl, že tu odvahu v sobě najde. Začal přemýšlet, jaké jsou další způsoby smrti. Zastřelit se? Neměl pistoli. Oběsit se? To těžko. Vzpomněl si, jak jednou na praxi ošetřovali šílence, který skočil ze skály… skočit ze skály… Dobrý nápad. Carlisle se vydal k moři, u jezera moc vysoké skály nebyly. Na pláži se snažil vyšplhat na jednu skálu, kámen se mu však bortil pod rukama.
Při značném úsilí se však Carlisle na skálu dostal. Šel až na kraj, aby se rozhlédl. Pod ním byly další kameny, takže bylo jasné, že tohle nepřežije. Skvělé. Carlisle skočil. Byl si jist, že tohle bude jeho konec. A byl by to jeho konec, kdyby byl ještě člověk. Dopadal na skály, které se pod ním tříštily. Hlavou dopadal na ostrá skaliska, která se pod ním lámala. Zastavil se až dole. Na žízeň nemyslel, ale teď se oheň v krku opět rozpoutal. Žízeň již byla příliš silná na to, aby se nechala zahnat myšlenkami. Voda samozřejmě žízeň po krvi nezahnala. Carlisle se vrátil do stodoly, nesnažil se najít si potravu. Napadlo ho, že se nechá zabít žízní. Hrdlo mu hořelo.
"Shořím," ujišťoval se Carlisle.
Jenomže viditelný oheň nikde. Byl jen uvnitř. Carlisle se svoji žízeň snažil ignorovat, ikdyž by dal všechno za litr krve. I svůj život. Alespoň by zemřel. Několikrát se rozhodl, že na vše kašle a půjde si do města někoho ulovit, ale jakmile si uvědomil, že by musel zabít člověka vysát ho, tak se mu z té představy dělalo zle, že od toho vždy ustoupil. Žízeň se zvyšovala každou minutou, každou hodinou, každým dnem. Carlisle chodil často do lesa, aby přišel na jiné myšlenky. Po týdnu tam přišel zase. Náhle uslyšel tlukot srdce. Carlisle byl velmi žíznivý. Mozek a svaly začaly samy pracovat, Nohy se samy posunovaly směrem za tím vábivým, příjemným zvukem. Jeho svědomí ho prosilo, aby se zastavil, otočil se, odešel. Ale podvědomá touha žít mu poroučela, aby šel dál. Dostal se až ke stádu býložravců, kteří vypadali jako jeleni, nebo daňci. Carlisle slyšel jejich tlukoucí srdce, jakoby je viděl v hrudích zvířat, kteří spokojeně ukusovaly trávu a nevěděli nic o vrahovi, který byl kousek od nich. Ten skočil po krku jedné samici, která byla nejblíž. Stádo uteklo, mladá laň stejně neměla žádnou šanci na přežití. Carlisle prokousl zvířeti hrdlo a jeho špičáky se trefily přímo do tepny. Krev stříkala Carlisleovi přímo do jeho žízní vyschlých úst a on dychtivě sál.Krev neměla žádnou chuť, která by ho uchvátila, přesto však nemohl přestat sát, dokud nebyl krevní oběh laně úplně vyschlý. Intenzita žízně se zmenšila a oheň v hrdle uhasínal, ale jedna laň nestačila na to, aby zhasl úplně.Carlisleovi přišlo příliš zdlouhavé pokusit se vystopovat stádo, které uteklo, proto ulovil i jiná zvířata. Byl nadšen z toho, že nemusí lovit jen lidi, že může žít i z krve zvířat. Ulovil lišku, ale nevysál ji. Zlomil ji vaz, čímž ji zabil a odnesl si ji s sebou, aby si ji dal později. Věděl, že nechce být zrůda, proto si cvičil odolnost proti krvi. Zabralo mu to hodně času, ale zvládal to. Vyhledával zraněná, krvácející zvířata a snažil se ovládat, aby na ně nevystartoval. Ze začátku se mu to vůbec nedařilo a zvířata zabíjel, ale později, když už se ovládal opravdu dobře, se mu podařilo, že ho pach krve vůbec nevzrušoval. Později přistoupil k dalšímu ´bodu´ svého ´výcviku´, což se jmenovalo Sát a přestat. To bylo mnohem složitější než naučit se ignorovat pach krve. Jakmile totiž Carlisle ucítil krev na jazyku, dostal se do transu a začal sát automaticky. Nešlo přestat. Ale on věděl, že to musí jít. Ten upír, co ho napadl, to také dokázal. Jednou, když byl opět na lovu, uslyšel za sebou zvonivý hlas mladé dívky, nejspíš také upírky.
"Co to děláš?" Zeptala se napůl udiveně, napůl zvědavě.
Carlisle se na ní otočil, když vstal od mrtvoly. Dívka měla na sobě černé kápi, blond vlasy jí byli vidět jen trochu, nejspíš je měla v drdolu. To, co byla zač, prozrazovaly její karmínově rudé oči. Dívka nebyla sama. Stáli u ní ještě čtyři upíři, všichni měli kápi a rudé oči.
"Kdo jste?" Zeptal se Carlisle, na dívčinu otázku neodpověděl.
"Jsme Volturiovi," Odpověděl jeden z upírů, který postával ve předu, ještě před dívkou, vypadal jako jejich vůdce. Tmavé vlasy měl dlouhé, někam k lopatkám. "jmenuji se Aro, to je Caius, Marcus, Alec a to je Jane." kývl hlavou k dívce.
"Těší mně, já se jmenuji Carlisle Cullen."
"Ostatní našeho druhu nás berou jako královskou rodinu. Přidej se k nám." Řekl Aro a pohlédl na ostatní, jestli s novým členem souhlasí. Všichni mlčky přikývli.
"Lovíš zvířata?" Ušklíbl se Caius.
"Ano," odpověděl Carlisle, "a nevadí mi to. Jejich krev jsem ochutnal první. Když jsem zjistil, že nemusím zabíjet lidi, proč bych to měl schválně dělat?"
"Tvá slova jsou rozumná."
Prohlásil Aro.
"Ale krev žádného zvířete se nevyrovná lidské krvi." Doplnil Ara Marcus.
Ještě dlouho Carlislea Volturiovi přemlouvali, aby pil lidskou krev, on však jejich slovům nevěnoval žádnou pozornost. Vždyť kvůli tomu se chtěl zabít. Aby nebyl vrah. I když mu slíbili, že ho přijmou mezi sebe a dosáhnou svého cíle, s nimi odešel. Věděl, že to nedokážou. On lidi zabíjet nechce, a jen on se může rozhodnout, co udělá a co ne.

Palác této vážené upíří rodiny byl vážně překrásný. V hlavní místnosti byly krátké schůdky, které vedly ke třem trůnům, pro Ara, Marcuse a Caiuse. Strop přidržovaly kamené sloupy. Podlaha byla z mramoru. Brzy se otevřely velké dveře a dovnitř vešla Jane, která předtím odešla. Za ní šel zástup lidí. Jistě to byli turisté, které zde nikdo nebude postrádat. Byli mezi nimi i malé děti. Carlisle se vrhl k Arovi.
"Vy chcete zabít i malé děti? Vždyť mají život před sebou!" Zašeptal.
"Už za sebou," opravil ho Aro, "a navíc je jejich krev nejsladší."
"Jsi blázen." Odfrkl si Carlisle.
Aro se na něj naštvaně podíval. "Jindy bych tě za tyto řeči zabil, ale máme tu snídani, takže… se pustíme do jídla."
Lidé již začali tušit, o co jde a snažili utéct, ale Alec to předpokládal a tak zamkl, jakmile vešli do místnosti. Caius zabil asi třicetiletou ženu. K jejímu tělu, které nechal spadnout na zem, se rozběhl malý chlapec. Plakal, protože mrtvá žena byla jeho matka. Carlisle stál opodál, nechtěl se zůčastnit tohoto surového lovu. Asi po hodině byli Volturiovi nasyceni. Christian, chlapec, kterému zemřela matka, stále žil.
"Není mrtvý! Dokončete lov!" Vykřikl Carlisle, napůl šílený lítostí, kterou k tomu chlapci pociťoval.
"Je pro tebe," řekl Aro, "vezmi si ho, Carlisle. Zabij ho a ukonči jeho trápení!"
"To neudělám!" Vykřikl Carlisle. "Vám možná nevadí zabíjet lidi, ale mně ano!"
Aro šel k malému chlapci, chytil ho za krk a hodil ho Carlisleovi. Ten chlapce zachytil dříve, než si stačil rozbít hlavu o hranu schodu.
"Zabij to dítě!" Vykřikl Aro. "Zabij ho a ukoj svoji žízeň! Zabij třeba rychle, ale zabij! Vysaj mu krev! Napij se!"
"Ne!" Carlisle si stál za svým.
Aro šel rychlejším krokem k němu. Vytrhl Carlisleovi chlapce z náruče a uškrtil ho. Carlisle se odvrátil. "Vrahu." Řekl.
Aro odešel do vedlejší místnosti, mrtvolu chlapce nechal ležet na zemi. Za okamžik se vrátil se psem, který měl prokouslé hrdlo. Aro hodil Carlisleovi psa k nohám.
"Abys neumřel hlady." Zavrčel.
"Děkuji." Řekl Carlisle trochu smutně, stále mu bylo líto toho malého chlapce. Mohlo mu být sotva sedm let.
Carlisle se pomalu sklonil ke psu. Pomaleji a klidněji, něž by se dalo čekat od žíznivého upíra starého několik měsíců.
"Ty nejsi žíznivý?" Podivil se Aro.
"Jsem žíznivý, ale umím se ovládat." Odpověděl Carlisle a poté vysál psu krev.
"Docela by mně zajímalo, jakou krev ty zvířata mají." Řekl Aro.
"Chceš ochutnat? Dal bych ti, ale myslím, že ten pes už je vyschlý."
"Takhle bych se nesnížil, na jazyku bych zvířecí krev mít nechtěl. Mám jiný nápad." Řekl Aro, přistoupil ke Carlisleovi a podal mu ruku.
Carlisle věděl, že Aro si může pouhým dotykem přečíst myšlenky toho, koho chytí za ruku, ale nikdy by ho nenapadlo, že tu schopnost Aro použije na něj. Kdyby věděl, že se Aro podívá na víc, než jen na chuť zvířecí krve, nedovolil by mu to. Aro se náhle rozesmál.
"Co je?" Zeptal se Carlisle.
"Pošetilče!" Vykřikl Aro pobaveně. "Blázne! Jak sis mohl myslet, že se zabiješ tím, že se probodneš vidlemi?"
"Nedovolil jsem ti, aby ses mi probíral v mozku! Chtěl jsi jen vědět, jak chutná zvířecí krev!"
"Já vím, ale proč se trochu nepobavit?"
Carlisle se chtěl Arovi vyškubnout, jenže ten ho držel příliš pevně.
"Jen v jednom jsi měl pravdu," smál se Aro, "a to v tom, že nás oheň spálí."
Carlisle obrátil oči v sloup.
"Ách, tak takhle… chutná… kdyby sis nevymyslel ten pitomý výcvyk, dal bych před tebe krvácejícího člověka. Zachutnali by ti lidé. A potom… to můžeme zkusit. Ten chlapec je stále ještě netknutý…" Aro pustil Carlisleovu ruku a podíval se na zem, kde stále leželo dítě- bez jediné viditelné rány.

Carlisle se zatvářil, jakoby zvracel. "Dej mi s tím pokoj, Aro. NIKDY nebudu zabíjet lidi."
Aro pokrčil rameny. Odešel si opět sednout na trůn, zatímco Carlisle musel odejít. Nechtělo se mu koukat na desítky mrtvých těl ležících na podlaze. Nikdo se neobtěžoval je uklidit. Carlisle si sedl na schody před palácem. Ulice byly vyprázděné, takže nikdo neviděl, jak se jeho pleť třpytí. Vydržel venku sedět několik hodin. Už byla noc. Carlisle se ani nehnul. Přišla za ním Jane.
"Kdy se vrátíš dovnitř?" Zeptala se, zdálo se, že si o něj dělá starosti.
"Nevím, jestli se vůbec vrátím," díval se Carlisle do prázdna před sebe, "Aro mně dost naštval."
"Já vím, došlo mi to…" Jane si sedla na schody vedle Carlislea a podívala se na něj.
"Co ty tady děláš? Proč se o mně zajímáš? Nebylas náhodou ta, co přivedla ´snídani´?"
"Neodsuzuj mně za to. Byla jsem kdysi stejná jako ty… nechtěla jsem zabíjet lidi, jen zvířata."
"A jak tě přinutili, abys pila?" Carlisle se na ní podíval.
"Nechali mně vyhladovět. Nenapadlo mně cvičit si odolnost proti krvi, jako jsi to udělal ty. Takže stačilo, aby člověku prokousli krk a dali ho metr ode mě. Neudržela jsem se."
"Jak dlouho už jsi s Volturiovými?"
"Od roku 1756. Proměnil mě Aro, byla jsem hedna z jejich obětí. Jako ti, co dnes zemřeli. Ale prosila jsem o prominutí. Aro ještě nebyl upír tak dlouho, v té době. Ještě trochu úctu k lidskému životu měl, takže mně proměnil. Ze začátku jsem v noci tajně utíkala, abych lovila. Jenomže Arovi přišlo divné, že lidskou krev jsem odmítala už delší dobu a přesto jsem nebyla zesláblá žízní. V noci hlídkoval. pak to prasklo, no."
"Pak tě nechával vyhladovět?" Zeptal se Carlisle zvědavě.
Jane přikývla. "Bylo to hrozné. Bála jsem se, že to nepřežiju. Asi to znáš, ne? Plameny v krku… po pár dnech tak silné, že nemůžeš ani dýchat."
"Znám to," přiznal Carlisle, "jeden ze způsobů, jak se zabít mi napadlo vyhladovět. Jenže pak jsem to nevydržel."
"Já věděla, že je napadne mi na krev přivábit, abych toho člověka zabila. Řekla jsem si, že to neudělám, ale neovládla jsem to. Vrhal jsem se na něj automaticky, mozek začal sám pracovat… nemohla jsem to zastavit." Řekla Jane smutně.
"Jo, to se mi stalo také, ale když jsem uslyšel tlukot srdce daňka. Skrýval jsem se ve stodole, neměl jsem v době svého mučení příležitost někoho potkat."
"Chápu. Jak ses stal tím, čím jseš?"
"Zabili mi otce," začal Carlisle, "upíři mi ho zabili. Mého otce, Carlislea- jmenuji se po něm- jejich život velmi zajímal. Chtěl o nic zjistit víc, byl to vědec. Jenomže oni vyvraždili většinu našeho města a můj otec o nich věděl víc, než kdo jiný. Byl jediný, kdo měl proti nim šanci. Kdyby byl ten upír jeden, možná by ho zvládl. Ale tech upírů bylo deset. Byl na ně sám. Zabili ho a to rychle. Nedošlo mi to, dokud jeho tělo neukázali ve zprávách v televizi." Carlisle se odmlčel, dolehl na něj zármutek.
Jane sklopila zrak. "A… dál?" Zeptala se.
"Rozhodl jsem se, že otce pomstím. Řekl jsem si, že počkám do svých narozenin, zbývalo do nich pár dní.
Tu noc, kdyby mi bylo třiadvacet, jsem vyrazil. Myslel, jsem, že jsem měl štěstí, když jsem ty upíry našel.Věděl jsem, že bych měl utéct. Málem jsem to udělal, ale pak jsem viděl mrtvolu svého otce. Přesně mezi nimi. Rozzuřil jsem se. Vrhl jsem se přímo k nim. Samozřejmě mně viděli, běželi proti mně. Otočil jsem se a utíkal. Předem prohraný závod. Dohnali mně za několik vteřin." Carlisle se smutně usmál.
Jane se zájmem poslouchala a Carlislea pozorovala.
"Asi ti dojde, co bylo dál," Carlisle se na ní podíval, "jeden mně kousl."
"Mrzí mě, co se stalo tvému otci…" Řekla Jane.
"To je zláštní, zrovna do tebe bych neřekl, že budeš někoho litovat." Řekl Carlisle.
"Hm… možná bych ti mohla pomoci utéct…" Zašeptala Jane. "… ale něco bys musel zvládnout."
"Co?"
"Musel bys, do té doby než utečeš, sát lidskou krev. Jinak tě Aro nechá zemřít."
"Myslím, že to zvládnu." Přikývl Carlisle.
Jane se usmála. "Jsi zlatý upír!" Řekla šťastně a políbila ho na tvář. Poté se odvrátila, když viděla, jak se na ní Carlisle nedůveřivě podíval. "Omlouvám se." Zašeptala.
"Omlouváš se za co?" Zeptal se Carlisle.
"Za ten polibek."
"To nic…" Carlisle na Jane povzbudivě usmál.
Carlisle s Jane se vrátili do paláce až za úsvitu. Oba věděli, jak je jejich plán nebezpečný, protože Aro jim mohl kdykoli zkontrolovat myšlenky…

Nejspíš to ještě neudělal proto, že to již bylo čtrnáct dní a Carlisle svůj slib, který dal Jane, plnil výborně. Všechny to udivovalo, i Jane dělala překvapenou, aby nebyla nápadná, přestože věděla důvod Carlisleva náhlého rozhodnutí. Jenže potom se stalo to, čeho se ti dva obávali… Caiusovi to začalo být vše opravdu divné. Svěřil se se svými starostmi Arovi a ten přisvědčil. Napadlo ho, že si ověří, zda se nejedná ze strany Carlislea o nějakou léčku. Jednoho dne za ním přišel.
"Carlisle, příteli? Mohu se na něco podívat v tvé mysli?" Zeptal se.
Carlisle ztuhl. Věděl, že teď je v koncích. Ale kdyby odmítl, dal by Arovi záminku k podezření.
"Jistě." Řekl a natáhl k Arovi ruku.
Ten ji stiskl. Při svém hledání se dostal až k plánu Carlislea a Jane. Zamračil se a jeho ruku pustil.
"Ty blázne! Myslels, že na to nepříjdu? Udivuje mně, že v tom s tebou jede i Jane!" Aro s Carlislem mrštil o podlahu a šel za Jane. Carlisle nemusel být u toho, aby slyšel křik, nadávky a rány. Večer se s Jane sešel.
"Musíš to uspíšit. Uteč. Uteč hned. Ještě dnes v noci. Vem si to nejnutnější a uteč." Přikázala mu.
"Uteč se mnou. Když nepůjdeš, zabije tě." Řekl Carlisle.
"Nezabije, jsem pro něj příliš cenná. Mně by hledal. Kdybych utekla, tak by mně zabil. Tebe hledat nebude, vím to."
"Jak to víš?"
"Nemáš žádnou schopnost, na rozdíl ode mě. Aro chce upíry se schopnostmi. Jsme královská rodina. Král má moc. Aby měl moc, musel by být silný. Jsme silní díky svým schopnostem."
Carlisle uznal, že Jane má pravdu. Nepotřeboval si nic sbalit. Jediné, co považoval za nutné, byl jeho deník, který nosil neustále u sebe. Zatímco Jane se vrátila zpět do paláce, Carlisle se rozběhl upíří rychlostí směrem z města. Nevěděl, kudy kam, jen věděl jedno- pryč z Itálie. Cestoval několik týdnů, na lov nechodil tak často, jako dřív, přesto však tak často, aby nebyl žíznivý. Dostal se až do Columbusu, do Ohia. Napadlo ho, že by se tam mohl na čas usadit. Došlo mu, že aby se nejevil jako bezdomovec, bude si muset najít zaměstnání. Okamžitě věděl, kam půjde. Rozhodl se, že si splní svůj dávný sen a vydal se k nemocnici, aby zažádal o práci doktora. Práci dostal, když ukázal, jaké zkušenosti v lékařství má. Jednou přivezli pacientku, která se jmenovala Esmé Plattová. Byla krásná. Přivezli ji proto, že měla zlomenou nohu. Ošetřoval ji Carlisle a byl na ní velmi opatrný. Nedokázal si představit, že by tak krásné dívce ublížil. Vypadalo to, že se jí Carlisle také zalíbil, ale jelikož ani jeden nenalezl odvahu říct tomu druhému, co k němu cítí, nic se nestalo. Po několika letech se Carlisle přestěhoval do Chicaga, kde si opět našel práci lékaře. Psal se rok 1918, když ve městě vypukla chřipková epidemie. Do nemocnice přivezli sedmnáctiletého chlapce, který se jmenoval Edward, a jeho rodiče. Ti na tom byli obzvlášť špatně.otec zemřel za několik dní. Než zemřela matka, prosila Carlislea, aby jejího syna zachránil. Zdálo se, že věděla o Carlisleově tajemství. Carlisle jednal z pocitu osamělosti a také z lítosti a rozhodl se, že Edwarda promění v upíra, aby mu zachránil život. Protože neměl s proměnou lidí v upíry zkušenosti, rozhodl se, že ho kousne do krku, stejně jako kdysi upír kousl jeho. Však i přes výcvik, který kdysi udělal, bylo velmi těžké přestat sát a Edwarda nezabít. Ale on to dokázal. I Edward pil jen krev zvířat. Ti dva se po třech letech přestěhovali do Wisconsinu, kde jako náhodou Carlisle opět potkal Esmé. Tentokrát to však byl nezdařený pokus o sebevraždu a dívka na tom byla opravdu velmi zle. Carlisle se nyní nerozhodoval tak dlouho, věděl, že dívku, kterou miluje, nenechá zemřít a přeměnil jí také. Teď, když měli Esmé s Carlislem společný život, si konečně řekli, jak se do sebe zamilovali, když se poprvé viděli. Po několika měsících uzavřeli zákonný sňatek…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nessie Nessie | E-mail | Web | 24. července 2010 v 15:10 | Reagovat

NÁDHERA!!!!!!!!!

2 twilightgirl twilightgirl | Web | 25. července 2010 v 20:11 | Reagovat

ahojí sb jak je? moc heskej příběh ale sem líná to číst dál tak promin

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírujte jen se zdrojem!


                    Cullenovi                                            Quiletti                      
cullens