18. kapitola

31. května 2010 v 19:32 | VercikaS
18. KAPITOLA
Kde je Alice? Alicino vyprávění
Všechno se zdálo normální, jako každý den se vydala má rodina, včetně Alice, do střední školy ve Forks. Já se učím doma, takže jsem tam zůstala sama. Čas ubíhal rychle. Když se všichni vrátili domů, měla už jsem udělaná cvičení, co mi Carlisle s Esmé připravili, abych dnes vyplnila. Má rodina byla nějak rozesmátá, Alice nejvíc.
"Co se stalo?" Zeptala jsem se udiveně.
"Spolužáci mně nepoznali." Zasmála se Alice a sedla si na pohovku. "Byl to fajn den." Poznamenala.
"Tak mluv, teto, pěkně popořadě."
"Přijela jsem svým autem ke škole," začala Alice, "když jsem si všimla, jak na mně všichni překvapeně koukají.   ´Zase někdo nový? ´ Ptali se mezi sebou. Dalo mi práci, abych se nerozesmála, ale šla jsem k nim a normálně je pozdravila. Největší legrace byla, když mi řekli: ´Ahoj… hele, ty jsi tu nová… asi nevíš, kde je Alice Cullenová? ´"
Alice musela zmlknout, jelikož všichni včetně mně jsme vybuchli smíchy. Alice se podívala na moji rodinu.
"Vy už jste to slyšeli a zase se smějete?" Zeptala se.
"To nejde, nesmát se, Alice." Řekl Emmett.
"No… tak já jdu radši vyprávět dál." Řekla Alice.
"Vyprávěj, Alice, vyprávěj!" Řekla jsem vesele.
"Zavrtěla jsem hlavou, protože kdybych řekla, že jsem to já, musela bych jim říct, proč jsem bývávala jiná. A to bych prozradila naší existenci. Šla jsem do třídy a sedla si. Pak přišel učitel na biologii. A prý: ´Kdo chybí? ´ Hádej, co odpověděla půlka třídy."
"Alice Cullenová." Odpověděla jsem, jistá si sama sebou.
"Jo." Zasmála se Alice. "Učitelé mi vyvolávali jako ´tu v černém tričku a v džínech´, takže v pohodě…"
"A co oběd? Jedlas?"
"Jo… bylo to dost divný, uvědomit si, že si máš vzít tácek, na to dát jídlo, co máš ráda a jíst. Ani jsem nevěděla, co mám ráda. Ani u jednoho jsem si za sto let nepamatovala chuť."
Uchechtla jsem se. "A co sis nakonec vzala?"
"Ovocný salát obsahující maliny a jahodový džus… bylo to nejjednodušší, co jsem si mohla vybrat, protože barva mi připomínala krev." Alice roztáhla rty do širokého úsměvu.
"A chutnalo ti to?" Zeptala jsem se, zajímalo mně to.
"Docela to ušlo. Je jasný, že když jsi sto let o krvi, příjde ti pak džus a maliny trochu divný."
"Ale tu krev sis mohla aspoň představit, ne?"
"Ne. Ten džus přeci jen chutnal líp." Zasmála se Alice.
Také jsem se zasmála. Nedokážu si představit chuť jahodového džusu.
"Ostatně bys ho mohla také zkusit…" Poznamenala Alice, "jsi přeci napůl člověk, ne?"
"Dej pokoj, Alice. Fuj!" Ušklíbla jsem se. "Víš, co je mé nejoblíbenější pití? Krev!"
"Jo, jasně, já vím. Levhartí, viď?" Smála se Alice.
"Jo, jo, jo…" Oblízla jsem si labužnicky rtíky. "Ale Jakovi se to moc nelíbí."
"Divíš se mu?"
"Moc ne."
Alice se zvedla a šla se dívat na televizi.
"Chybí mi to, když držím Jaspera za ruku…" Řekla smutně, když byl Jasper na lovu. "Ach Jaspere…" Zavřela oči a z koutků se jí spustily malé slzy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nessie Nessie | E-mail | Web | 31. května 2010 v 22:00 | Reagovat

Super, Bomba, Bezva, Cool!!!!!
Další kapču!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírujte jen se zdrojem!


                    Cullenovi                                            Quiletti                      
cullens