15. kapitola

29. května 2010 v 7:58 | VercikaS

15. KAPITOLA

Nech Renesmé na pokoji!
Vykřikla jsem, nade mnou se skláněla upírka se zrzavými vlasy, rudýma očima a zakrvácenými zuby. Zacpala mi ledovou rukou ústa.
"Pšt… budeš to mít rychlé." Řekla.
Začala jsem se vzpouzet. Nechtěla jsem umřít. V následujících vteřinách jsem pocítila téměř nesnesitelnou bolest v blízkosti krční tepny. Ucítila jsem pach své vlastní krve, která se mi spustila z rány. Ta upírka se asi napila, zatímco jsem ještě spala. Na můj výkřik nahoru nikdo nepřišel, rodina byla asi na lovu. Kousla jsem upírku silně do ruky, a když s rukou uškubla, zakřičela jsem znovu.
"Pomoc!" Volala jsem.
Zase nic. Nikdo nešel nahoru, aby mi pomohl. V domě nikdo nebyl. Nikdo kromě mne a té upírky, co mě chtěla zabít. Tati, prosím, pomoz mi! Volala jsem usilovně v mysli. Snad táta mé myšlenky uslyší. Ani ne za půl minuty se rozletěly dveře mého pokoje. Ale nebyla tam má rodina. Luisa se rozběhla směrem k té upírce, strhla jí ze mě a přitiskla ji k zemi.
"Vrať se do pekel!" Zavrčela Luisa.
Zlá upírka se zasmála.
"Tak mně tam zkus dostat!" Vykřikla a odhodila Luisu na stěnu.
"Dej jí pokoj!" Zavrčela jsem a skočila na upírku zezadu. Snažila jsem se jí utrhnout hlavu.
"Ne, Renesmé, ne! To ji jenom rozzuří! Ona už mrtvá je!"
"Cože??"
"Je mrtvá! Je duch! Může jí zabít jen jedna věc…"
"Jaká? Dělej, mluv!"
"Musí vypít upíří krev!"
"Dobrovolně to neudělám!" Zavrčela oživlá mrtvola.
"Luiso, kde je má rodina?"
"Ztratila se Alice… šli jí hledat."
"Alice??"
"Jo."
Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem v koncích. Rozplakala jsem se. Ty slzy jakoby mi něco připomněly. Jacob. Dnes ho mají propustit… Snad by mohl pomoct, je přeci jedno, jestli odejde v osm ráno, nebo ve tři odpoledne…
"Luiso, vidíš toho kluka?" Ukázala jsem na poličku, kde jsem měla zarámovanou fotku Jacoba.
"Jo, vidím. Je pěkný, ale je teď správná chvíle na to si jen tak povídat?"
"Luiso, je v nemocnici, dnes ho mají propustit… prosím tě, doběhni tam, najdeš ho v pokoji číslo patnáct. Řekni mu, že tě posílám já a že jsem v nebezpečí. To jistě příjde! Řekneš mu, kde jsem a co se děje, platí??"
"Hele, sama se té upírce neubráníš."
"Udělej, co ti říkám, Luiso!"
"Fajn, fajn." Přitakala Luisa. "Patnáctka?"
"Jo."
Luisa upíří rychlostí běhu vytryskala ze dveří. Podívala jsem se z okna, abych viděla, jestli Luisa běží správným směrem. Běžela. Ale náhle mně ledová ruka chytila za vlasy a prudce se mnou škubla. Vykřikla jsem, když vám vytrhnou chomáč vlasů z hlavy, není to příjemný pocit. Ta upírka do mě začala mlátit a kopat, vypadalo to, že se dobře bavila. Kousla mne do zápěstí. Brečela jsem, ukrutná bolest mi projížděla celým tělem. Upírka mi sála krev a já s sebou škubala, snažila jsem se od ní odtrhnout. Podařilo se mi to, ale tím jsem si vlastně vytrhla i kůži, kterou svírala v zubech. Luisa s Jacobem se ještě neobjevovali, nepřišla ani má rodina. Svět okolo mě se rozmazával. Viděla jsem už jen krev a obrysy té vražedkyně. Sála mne na více místech. V mých tepnách bylo více jedu, než krve. Byla jsem si jistá, že tohle je můj konec. Omdlela jsem. Sbohem Jaku, miluju tě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zwonda Zwonda | Web | 29. května 2010 v 8:07 | Reagovat

ahoj máš supeer blog.Podíváš se prosím na můj a zanecháš komentík.díky mocca ještě jednu věc pod záhlavím máš odkaz na toplist vote tak na to zmáčkni a dej enter and vote díky mocc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírujte jen se zdrojem!


                    Cullenovi                                            Quiletti                      
cullens