12. kapitola

15. května 2010 v 17:40 | VercikaS
12. KAPITOLA

Dva roky jsem mimo realitu.
Seděla jsem na židli a pozorovala Jacoba, který ležel na nemocničním lůžku. Carlisle řekl, že je Jacob v kómatu. Už to je týden a Jacob je na tom pořád stejně. Leží, oči má zavřené, nehýbá se. Jeho život prozrazují jen křivky na displejích přístrojů.
"Renesmé, jdeme. Přijdeš sem zase zítra." Řekla Rosalie, postávala mezi dveřmi.
"Jo… už jdu." Objala jsem bezvládné tělo Jaka a zvedla jsem se k odchodu.
Rosalie mě vzala za ruku a vedla mě z nemocnice.
Doma jsem si jen smutně sedla a přemýšlela. Co udělal Carlisle špatně? Proč Volturiovi Jakovi ublížili? Proč bych měla být nebezpečná? Ani na jednu z těchto otázek jsem nevěděla odpověď.
"Tohle neví nikdo." Řekl mi Edward a já si byla jistá, že odpovídá na mé otázky.
"Ty jseš stejně rád, že je na tom Jake blbě." Zašeptala jsem smutně.
"Vlastně máš pravdu, ale já nechci, aby ses trápila."
"Hm…"
***
Uběhlo tolik času… a Jacob byl na tom pořád stejně. Byly to už skoro dva roky. Vlasy jsem měla někam po kolena a musela jsem je nosit ve vyčesaném culíku, aby se mi nepletly do nohou. Za Jacobem jsem chodila každý den, brečela jsem, bála jsem se, že je mrtvý. Ale Carlisle mně ujišťoval, že je Jake v pořádku. Ostatně přístroje pořád ukazovaly Jacobovo tlukot srdce. Já se obávala, že se ty přístroje prostě rozbily. Vyrážela jsem opět do nemocnice.
"Ness, mám dobrou zprávu." Oznámil mě Carlisle.
"Probral se?" Zeptala jsem se šťastně.
"Sice jen na pár minut, ale… ano."
"Na pár minut? A co pak? Zase propadl kómatu?"
"Ne. Mdlobám."
"Je mezi tím rozdíl?"
"Ano. Mdloby nejsou tak tragické. V kómatu lidé umírají častěji."
"Bezva, uklidnil jsi mě!"
"Buď ráda, že byl alespoň chvíli v kontaktu se světem."
"Říkal něco?"
"Ptal se, co se děje. A chtěl tě vidět. Pak omdlel."
Rozběhla jsem se k Jacobovu lůžku. Sedla jsem si na kraj postele a otřela Jakovi pot z čela. Podívala jsem se na přístroje. Všechno vypadalo tak nějak jinak. Křivky na displeji běhaly pravidelněji, ukazatel tlaku už neměl tak vysoká čísla. Výživa už nebyla voda, co rychle odkapává, spíš to byla nějaká řídká kaše, líně spadávající po hrudkovitých kapkách do hadičky, která Jakovi vedla do žíly. Pohladila jsem Jaka po tváři.
Lehce zamrkal a otevřel oči.
"Ne- Nessie…" Zašeptal.
Usmála jsem se a objala ho.
"Jaku!"
"Změnila ses…" Lehce se usmál, byl bledý, unavený, zesláblý.
"Jsou to dva roky, Jacobe…"
"Dva roky??"
"Klid, Jacobe." Řekl Carlisle. "Dva roky jsi byl mimo vědomí, klidni se, proboha."
"Panebože… jak jsem mohl být v mdlobách dva roky?" Ptal se Jacob.
"Nebyl jsi v mdlobách, ale v kómatu." Řekla jsem.
"No, to je jedno…"
"Miluju tě, Ness…"
Kousla jsem se do rtu. Ovšem, Rachel mi vysvětlovala, že otištění je jako láska, ale přesto… Carlisle se na něj udiveně podíval. Jacob viděl naše udivené výrazy a uvědomil si, co řekl.
"Jej… chtěl jsem říct… chybělas mi…" Snažil se opravit, ale vlastně to bylo to samé, co předtím. Jen jinak řečeno.
"Ty mě taky, Jaku."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terka-Prue Terka-Prue | 16. května 2010 v 10:26 | Reagovat

moc hezká kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Kopírujte jen se zdrojem!


                    Cullenovi                                            Quiletti                      
cullens